(04. 07. 2009)
BUDDHISTICKÁ SVATYNĚ Guru gompa,dominanta Zanskaru,postavená pro jeho Svátost dalajlamu.
Snažím se pochopit své jednání. Poslední rok na univerzitě,nejvyšší čas začít psát diplomku a já se zase vracím do Himálaje. A ještě k tomu v únoru. Po ledové řece do nitra hor, obklopeni bílou pouští.„Gábi, proč to všechno?!
Vlastně to chápu, ani nemusíš odpovídat,vidím ti to ve tváři.“Ploužíme se s přítelkyní tady nakonci světa, protože jeden malý kluk potřebuje operaci. Zní to jako hollywoodský kýč, ale je to tak. Odzera jsme poznali před čtyřmi lety,kdy jsme v jeho vesnici Kargyak v srdci Himálaje otevřeli „Školu pod širým nebem“. Byl jedním z dvanácti žáků, kteří sedávali na pláni s knížkami, jež jsme jim dovezli.A jednoho dne někdo z dětí udělal strašnou pitomost – polil Odzera kerosinem a zapálil. Chlapec byl popálený skoro na půlce těla. Tři dny ho táta vezl na koni do nejbližší nemocnice,která byla stejně vybrakovaná.Že se dožil sedmi let, je zázrak.
ODZEROVA RODINA.Vesničané žijí z toho, co si vypěstují. Z ječmene dělají mouku campu, pivo čang i pálenku arak. Ti bohatší mají stádo ovcí,koní či jaků , ze kterých spotřebují vše:maso, srst a na topení trus. Donedávna zde všichni žili ze směnného obchodu a neznali peníze. Rodiny jsou mnohdy ještě naprosto soběstačné. Na spodním snímku Odzer (s krunýřem) „v obýváku“ se sestrou a rodiči.
Má za sebou dvě úspěšné operace,ale potřebuje třetí. A jeho rodiče s ním nemohou jet z Himálaje do Dillí. Města, jež počtem obyvatel dvakrát předčí Českou republiku.O světě za horami nevědí nic. Nemluvě o tom, že nemají čím zaplatit.A tak půjdeme my, vždyť se mu to koneckonců stalo v „naší vesnici“. Po té zmrzlé řece, úzkým kaňonem,který může kdykoliv zavalit lavina,ale nejdeme jen za Odzerem.S desítkami kil knih a dalšího proviantu,který táhnou najatí šerpové,míříme za ostatními dětmi, pro něž naše sdružení BlueLand připravuje opravdovou „Skleněnou školu“.Protože jednou i do Kargyaku povede cesta a i místo, kde lidé žijí stejně jako před pěti sty lety, bude spojeno s civilizací. A protože hlad po vzdělání je podivuhodně společný dětem ve všech kulturách.
ZA ZATÁČKOU JE KARGYAK.Naše cesta po zamrzlé řece Zanskar vedoucí mezi horami-kde žijí poslední kusy sněžných leopardů-po měsíci končí.
Gábina, absolventka hindštiny na filozofické fakultě, vyřizuje vesničanům všemožná stavební povolení od indických úřadů. Podařilo se rozjet výstavbu ekologické nízkoenergetické budovy, kterou bude financovat i tamní vláda, což je první takový případ. Škola bude postavena jen z místních materiálů, má akumulovat teplo ze slunečního záření,kterého je na střeše světa dost, a tak se může celý rok vytápět. Stát bude už příští rok.Tedy jestli dojdeme. Ležím na zasněžené cestě, začíná se stmívat. Na hlavě mi svítí čelovka a já doufám, že Gábi dorazí do vesnice Zangla,jedné z mála civilizačních zastávek na cestě do Kargyaku, a přivede pomoc. Ještě se občas přinutím vstát a ujít pár kroků. Nemáme ani nosiče.Jsou někde za námi, jejich těžký náklad je zatlačuje do sněhu. Spali jsme v jeskyních a vařili venku při minus dvaceti. Zavírám oči, už nemůžu…a pak uslyším hlasy.
BEZ PÁLENKY TĚŽKO
Ve vesnici nám dají jídlo a místnost s kamny, kde se topí jačím trusem,a nalejou do nás ječmennou pálenku arak. Kolem Zanskaru je i pár buddhistických klášterů, je to na místní poměry celkem obydlená oblast. Co asi vedlo ty, kteří se zde jako první usadili? Vždyť jsou tu půl roku odříznutí od okolního světa. A ten půlrok je taková zima, že se veškerý život zastaví. I pro pravověrné buddhisty uvyklé trpělivosti je těžké přečkat tu hibernaci.Spřádají jačí vlnu a pijí pálenku místo vody. Průměrný věk je pouhých 50 let. Lékaře většina místních nikdy neviděla, a když je rozbolí třeba zuby, mají prostě smůlu. Při svíčkách a v teple vyndáme spacáky a uléháme na podlahu. Stačí čtyři stěny – a člověk se cítí jako doma.
SKLENÍK.Zasazený do svahu. I v zimě při minus pětadvaceti mohou sklízet ovoce a zeleninu.
V Padumu vyložíme první část nákladu a nosiči se rozprchnou. Sto kilo snowboardového vybavení pro zdejší lyžařskou školu jsme dopravili přes půl zeměkoule až sem. Připadám si jako místní, kteří na prkna koukají jako na zjevení.Padumské děti se budou učit jezdit, aby za dlouhých zim měli trochu zábavu. Skvělých svahů tu mají nespočet.A že není lanovka, capartům, kteří dokážou běhat ve vysokém sněhu celý den, rozhodně nevadí.Nikdo s námi už nechce jít dál.Dva dny sněžilo a cesta je zavátá. Koňák Nima nás varuje, že tu loniumřeli dva lidé.Spadla na ně lavina.Nedivím se, cesta teď vede mezi skalními masivy, které se tyčí do výšek kolem 6500 metrů nad mořem. Odzerova operace ale nepočká, a tak sháníme další nosiče.A druhý den už jsme zase na cestě. Když se nad řekou objeví Bardanský klášter, kolem něhož se vznáší hejno vran, můžeme se těšit na horký čaj. Pootevřenými dveřmi poslouchám modlitby a mladí mniši vyprávějí o oslavách příchodu nového roku, který v Zanskaru začíná v únoru. Jdeme dalších pět dní.Cesta se scvrkla na šlápoty ve sněhu, a pokud se člověk netrefí, zaboří se po pás…Konečně Kargyak! Naprosto vyčerpáni,s bolestmi hlavy z horské nemoci si ani nemůžeme užít to přijetí, kdy nás objímá snad celá vesnice. Pijeme sladký čaj s mlékem a zajídáme ho campou, praženou ječmennou moukou. Skoro nic jiného se tu ostatně nejí. Odzerova rodina nám dala pokoj s oknem a kamny. To je luxus, protože ve většině domů se do jedné místnosti musí vejít celá rodina. A to tu ženy mají i deset dětí a ještě donedávna se tu pěstovala polyandrie, mnohomužství,protože jeden manžel by při chuďoučkých výnosech z políkolem vesnice rodinu neuživil.
ZAMRZLÍ V ČASE.Kargyak, poslední vesnice v pohoří Zanskar, kde není jediná betonová stavba. Vypadá to zde jako před pěti sty lety.
HIT SEZÓNY : MAŇÁSCI
Jdu se podívat na skleník, který jsem s místními před třemi lety postavil.Čtyři a půl kilometru nad mořem je to možná nejvýše položený skleník na světě. Měří mi tu teploty pro mou diplomovou práci a hlavně pěstují zeleninu, dokonce se čeká úroda jahod.Jahody v Himálaji! Obcházím základy z kamení, nepálených cihel a dřeva překryté plastovou deskou a plánuju, že další skleníky postavím tam, kde mají dost slunce, ale jinak jen hory a zimu.Zakládáme první knihovnu pro údolí Zanskar. Knihy zatím půjčujeme na plácku před domem. Dětem to samozřejmě vůbec nevadí, jsou šťastné za cokoli, i za obyčejnou tužku. Přitom vzdělání není právě snadné. Musí se naučit čtyřem jazykům:své rodné zanskarštině neboli hovorové tibetštině, dále urdštině, úřednímu jazyku indického státu Džammú a Kašmír, i dvěma oficiálním jazykům Indie – hindštině a angličtině.
DĚTI SE UČÍ pod širým nebem. Ve vesnici Raru nedaleko „našeho“ Kargyaku si děti užívají luxusu školních uniforem.
Přitom každý z jazyků používá jiné písmo. Tibetští učitelé se aspoň občas snaží jít cestou školy hrou a loni s dětmi nacvičili maňáskové představení Tři prasátka, které sklidilo obrovský úspěch. Letos je na programu Krteček a autíčko.Pobudeme jen pár dní a Odzer se musí rozloučit s rodinou. Čeká ho cesta do nemocnice v Dillí, ale pro něj je to životní výlet. Chlapec, který dosud znal jen těch pár domů ve své vesnici, září nadšením. Jeho oči jsou velké jako svět, jenž se před ním náhle rozprostřel.
MODEL ŠKOLY.Příští rok se děti v Kargyaku začnou učit v této budově.
ZEMĚ VŠECH A NIKOHO. V nadmořské výšce 4200 metrů,v oblasti tzv. Malého Tibetu v himálajském pohoří Zanskar, leží Kargyak: vesnice se sto obyvateli.Administrativně spadá do indického svazového státu Džammú a Kašmír. Celou oblast vyznačenou na mapě, kde kdysi sousedily Indie a Tibet, mají mezi sebe nyní rozdělenou Indie, Pákistán a Čína a neustále se zde mění hranice.Hlavně Indie a Pákistán spolu už několik desetiletí válčí. Vedle vojenských důvodů jsou tu i ty rozaičtější – hory jsou ideální pro pašování. Proto jsou zde také mnohá území pro turisty uzavřená.V tomto tavicím kotli se střetávají různé kultury a náboženství, buddhistický Kargyak je například spravován z muslimského Šrínagaru.